Domácí násilí - zbraň proti mužům

Luboš Meszner

Od počátku rozvodu jsem odmítal, aby byl syn svěřen do výlučné péče matky. Nebyl k tomu žádný důvod, protože jsme žili ve společném bytě, nikdo z nás neměl jinou možnost bydlení a bylo tedy na místě, aby soud rozhodl o společné péči o dítě. Ostatně společná péče o syna byl skutečný stav věci a jediné, co neplnilo svoji funkci, bylo manželství. To se však zásadně změnilo potvrzením rozsudku odvolacím soudem, kterým byl syn svěřen do výlučné péče manželky a mně bylo stanoveno nehorázné výživné (větší než požadovala matka). Manželka začala vyvolávat konflikty v přítomnosti syna (co všechno bych měl platit krom výživného), což jsem nesl s velkou nelibostí. Přes veškerou snahu zachovat doma klidné prostředí však došlo ke dvěma ostřejším výměnám názorů, které skončily tím, že manželka odešla věc nahlásit na policii jako napadení a nechala se vyšetřit lékařem. Následně se však vrátila domů, jakoby se vůbec nic nestalo. Která napadená manželka by se vrátila zpět k násilníkovi?

Při druhém konfliktu jsem se obrátil na rodiče manželky, aby se přijeli podívat, co se u nás doma děje. Na místo toho mi začal tchán vyhrožovat. Kdo z rodičů by po informaci, že došlo k (údajnému) fyzickému napadení jejich dítěte zalehl v klidu do postele, aniž by se snažil zajistit bezpečí pro svoje dítě? Nezájem rodičů manželky jsem však přikládal jejich obvyklému chování a ani ve snu by mě nenapadlo, že o (údajném) napadení manželky věděli ještě dříve, než k němu vůbec došlo, proto je to nijak nepřekvapilo. Domácí násilí bylo totiž součástí jejich plánu, jak mě odříznout od syna a okrást o majetek.

O několik týdnů později po druhé hádce jsem přišel z práce domů a našel jsem totálně vyrabovaný společný byt. Nejdříve jsem si myslel, že nás vykradli zloději, ale záhy se ukázalo, že vyrabování bytu má na svědomí manželka a její rodiče. Jistě si každý dokáže představit, jak vypadá takový úprk manželky od násilníka. Posbírá si nejnutnější věci (mnohdy ani to ne) a uteče. Stejně tak mohla manželka odejít ke svým rodičům, kteří mají rodinný domek, a jistě by nebyl problém ji ubytovat. Tam by však nemohla odstěhovat vybavení společného bytu, a tak potajmu zakoupili byt. Když bylo vše připraveno, začala mě úmyslně provokovat a vyvolávat konflikty. Pak si objednala stěhovací službu, ochranku a soukromou detektivní agenturu, která mě sledovala v práci, aby mezi tím mohli nerušeně vyrabovat společný byt. Následně se pak více jak půl roku ukrývala na neznámém místě, což znemožňovalo kontakt se synem. Dalo by se očekávat, že se jako týraná manželka odstěhuje pokud možno co nejdále o násilníka. Manželka se však nastěhovala do bytu o několik ulice dále a přímo proti mému pracovišti. Syna pak nutila, aby nevyzradil jejich nové bydliště.

V důsledku nezákonného jednání manželky se mi pak soudkyně Mgr. Winklerová do očí vysmála, jak chci pečovat o syna, když nemám ani stůl, na kterém by se mohl najíst či dělat úkoly. Soudkyní tolerované bránění ve styku s dítětem umožnilo matce u syna vypěstovat syndrom zavrženého rodiče, jehož následky se projevují i v současnosti, kdy je syn již dospělý, a ponese si je pravděpodobně po celý život.