Hlavní stránka
Diskusní fórum
Muži a násilí
Skutečný příběh
Spolek Husa



Další diskuse na jiných webech:

Tátové Střídavka Soudci
Výživné Chybí mi táta OSPOD




Hodina JedenDomov Kája Kopárková Krajský soud Kříhová Matějková MIRD Nečas Praha 3
Domácí násilí -
zbraň proti mužům

www.domacinasili.eu



rodič.eu        Sdílet
Spolek Husa

Ing. Aleš Hodina

„Byrokracie se často rozmnožují tak, že vytvoří právě ten problém, kvůli jehož řešení vlastně existují.“ (prof. Stephen Baskerville, PhD)

***

"Haló, my sme v richtiku. Jak u vás?"

"Libuško, u nás dobrý. Tak ať to pustí!"

"Vlastičko, tady už to jede."

"Ale nám z toho skoro nic nepadá! Dodáváte?"

"Dodáváme!"

"To je sakra divný! Čoveče, Libo, co to má znamenat? Intervenční centra jedou, všecky vorganizace na pomoc tejranejm sou v richtiku, Bílej kosočtverec, spolek Husa, maj přes tři stovky obětí měsíčně. Policajti sou ve střehu. Speciálně jsme je školili, jak vyšetřovat, aby to zbytečně nekazili. Takže vyplněj akorát formulář a předávaj to dál. Tak mi vysvětli, jak to, že vám u těch soudů z toho vypadnou horko těžko dva vodsouzený měsíčně? Jak to mám pak prosim tebe tady na ministerstvu vykazovat, že na jednoho násilníka mám pak dohromady přes stovku propuštěnejch?"

"Já tě chápu, ale je to těžký. Pamatuješ případ Máňa?"

"No jasný. To je ta s tou dvojitou frakturou lebky, jak se léčila doma a ani nešla k dochtorovi, že jo?"

"Přesně. Protože se bála toho svýho, takže z toho muselo bejt jasný, že byla tejraná i psychicky. V tom problém nebyl. Jenže tam to zahaprovalo na jiný věci. Vobhájce vytáh lejstro, že ten její byl měsíc na služebce, když jí to měl udělat."

"To je hajzl!"


"Vlastičko, věř mi, my dělali, co se dalo. Máňa pak řekla, že vlastně to nebylo tak, že by po ní mrsknul dvakrát kladivo. Byla totiž rozrušená, tak si to nepamatovala přesně. Takže by to jako ráda upravila, tu první výpověď. Že teda to bylo tak, že vona s ním z na tý služebce telefonovala, jenže von jí nadával a jak byla zdeptaná, tak na to kladivo spadla. A pak teda vstala, von jí zase po tom telefonu nadával a zase teda spadla na to kladivo."

"Libuško, no to je jasný. Tak co ještě chtěli?"

"Vobhájce se jí zeptal, proč s ním teda znova volala, když měla evidentně těžkej úraz. No Máňa chudinka nevěděla, co tomu arogantnímu zmetkovi říct. Tak sem do toho vstoupila a vysvětlila všem, že Máňa byla na něm natolik citově závislá, že to prostě musela udělat i navzdory hroznejm bolestem. Ten hajzl se tomu ještě smál. A pak si dotáh svědka a ten řek, že Máňa byla potom hned druhej den na érobiku... Vlastičko, nám je to oběma jasný, že musela přijít na jiný myšlenky. Aby si vodpočala vod toho tyrana. No ale soud tuhle žalobu zamít."

"Libo, víš ty co mě napadlo? Co kdybysme požádali vo změnu zákona? Aby si ti agresoři nemohli k soudu tahat svědky. A taky bych jim zatrhla ty vobhájce. Beztak to celý jenom zdržujou!"

"Vlasti, no to je geninální. Pak už to posype jedna radost!"


***

Poručík Mařatová zálibně pohlédla na certifikát se svým jménem, který zavěsila na zeď. Měla být na co hrdá. Předevčírem se vrátila z Prahy, ze speciálního dvoudenního školení na téma "Jak poznat agresora" a "Předávání znalostí". První den místo školení byla navštívit spolužačku ze střední, protože to by byl hroznej hřích se s ní nevidět, když už se dostala po dlouhé době do velkoměsta. Takže se jenom ráno podepsala a pak šup za kamarádkou a na nákupy. Druhý den zase neměla moc času paní školitelka. To ale ničemu nevadilo. Všichni dostali nádhernou brožuru na křídovém papíře a hlavně certifikát. V duchu si nápis přečetla pomalu ještě jednou: "Poručík Mařatová  - certifikovaný školitel v oblasti domácího násilí. V Praze dne toho a toho a nečitelnej podpis někoho hodně vysoko." Kdepak, ona není žádná hloupá holka!

Za chvíli se už do učebny začali trousit první policisté. Tohle se poručici na práci policie vždycky líbilo. Moc nešpekulovat a s ničím se moc nemazat. Pyšně se procházela mezi lavicemi učebny a přemítala, jak asi začne.

"Vonásek, ty si sedni tady k voknu, ať tě mám po ruce. Všecko, co ti tady teďka povím, si zapiš za uši. Ať  to nedopadne jak tenkrát s tím školením na vypisování blokovejch pokut, kterýs dělal natřikrát!"

Ostatní cajti se škodolibě zasmáli. Začala dobře!

"Takže pánové a dámy, já bych to zbytečně neprodlužovala a shrnu všecko, co potřebujete vědět, do pár bodů! Za prvý: Jak vám nějakej chlápek bude tvrdit, že je nevinnej, tak bacha! To je podezřelý! Kapišto?"

Vypadalo to, že většina policistů to pochopila hned napoprvé. Asi má opravdu pedagogické nadání.

"Za druhý: Všechno je to jedna pakáž. Nejdřív je zavřete a pak můžete přemejšlet. Ale stejně nic nevymyslíte, tak si to nekomplikujte. Nebo si myslíš, Vonásek, že když bude zavřenej, tak může někomu ublížit?"

Vypadalo to, že Vonásek udělal ve svém intelektuálním rozvoji značné pokroky a tohle si opravdu nemyslel. Ale mohlo to být také tak, že si Vonásek nemyslel nic jako vždy. Proto mohl pomýšlet i přes svou duchovní nedostačivost na slibnou kariéru.

"A za třetí!" Poručík Mařatová se zarazila. Co to tam v té brožuře ještě bylo? Něco o nějaké vysoké kadenci či co...

Do učebny náhle vstoupil se zpožděním jeden řadový policista. To ji namíchlo!

"Dušek, už sem ani nechoď! A zavři za sebou dveře," obořila se na něj. Když Dušek poslušně učinil, co měl, Mařatová se rozzářila. Zavřené dveře, to bylo ono!

"Teda za třetí! To násilí probíhá často za zavřenýma dveřma, víme? Co z toho logicky plyne?" Na chvíli se zarazila a vychutnala si dramatické ticho. Policisté si úžasem přestali hrát s vysílačkami.

"Plyne z toho to, že jak nikdo z okolí nic neviděl a nejsou žádný důkazy, tak je naprosto sichr, že to tam je!" Policisté souhlasně zahučeli. Tohle by je samotné nikdy nenapadlo!

***

Náměstek ministra vnitra se právě vrátil od své milenky. Časy, kdy se vracel do kanceláře po tříhodinové obědové pauze s výbornou náladou, byly ty tam. Jak už to u milenek bývá, zahrnovala jej stále většími a většími požadavky. Už jí nestačilo, že jí koupil malou jachtičku a zařídil Celostátní centrum pro rovnost pohlaví, aby se mohla stát ředitelkou. Chtěla zase víc. Chvíli bezradně hleděl z okna a pak zvedl telefonní sluchátko a odhodlaně vytočil číslo.

"Nazdar Mirku, to už je na pováženou. Máme málo případů!"

"Jak je to možný? Furt se to nelepší?"
živě se zajímal ministr vnitra.

"Čísla rostou, ale není to zdaleka tolik, kolik bysme si představovali. Libuška řikala, že..." zarazil se náměstek, načež se hned opravil: "Světový statistiky uvádí, že se to násilí týká prej až štyriceti procent domácností. U nás to není asi setina. Jsme zase sto let za opicema! Dokonce i za Maďarama. Tam mlátí ženskou prej každej desátej chlap!"

To byl argument, na který ministr Mirek slyšel. Na jakési mezivládní družbě ho před lety maďarský expremiér porazil v kuželkách a takovou potupu nedokázal Maďarům do dneška odpustit. Rivalita mu brzy vnukla myšlenku.

"Tak si nějaký ty pachatele vopatříme, ne?"

"No počkej... jako že bysme vozili imigranty z Maďarska?"
dotázal se skepticky náměstek.

"Ale né. My si ty případi vyrobíme!" vyhrkl ministr a zapíchl vítězoslavně vidličku do debrecínky, kterou měl na stole.

Náměstku Kováříčkovi vyrazil nápad jeho šéfa dech. Pochopil, že to je důvodem, proč je Mirek ministrem a on zůstane do smrti smrťoucí pouhým náměstkem. Ale co! Hlavní je, že už ví, jak na to a že se tím celá ta šlamastyka vyřeší a Libuška bude zase spokojená!

Po pár hodinách už seděl náměstek u ministra v kanceláři. Ministr postával u okna a sledoval, jak se na parapetu holubi přetahují o rohlík. Náměstek opatrně začal: "Neříkal bych tomu vytváření případů, ale zvýšení informovanosti veřejnosti." Ministr souhlasně zabručel. "Nechal bych udělat nějaký billboardy, televizní spoty a tak," nadhazoval dále náměstek.

Ministr byl najednou vytržen ze svého zaujetí a bojovně nadhodil: "A slogan: Nebuďme jak Maďaři!” Náměstku Kováříčkovi se slogan moc nepozdával, ale nevěděl, jak to šéfovi sdělit. Tak se jen hryzl do rtu. Ministr jeho reakci zaznamenal a smířlivěji dodal: "Máš recht. To je na kokot. To by nám éú omlátila o rypák."

"Ale to je výborný nápad," rozzářil se náměstek. "Pochopitelně bychom celou kampaň mohli financovat z grantových peněz." Ministr se cítil polichocen, potáhl si kalhoty pod pupkem a tvářil se, že jeho geniální nápady není nutno kvůli jeho přirozené skromnosti nikterak zveličovat.

"Ale Laďo, to ti řikám! Jestli ty zaostalé, negramotné, primitivní uherácké opice budou příští rok zase před nama, tak máš po piči!"

***

Do jara byla celá země zaplavená informačními materiály z grantů EU. Na každém druhém úřadě se vyjímaly letáky s emotivními fotografiemi uplakaných žen choulících se v koutku, nad nimiž dominantně postával asi stopadesátikilový chlap v nátělníku s obuškem v ruce. Také temně laděné billboardy se sugestivními nápisy, z nichž odkápavala krev, se povedly.

Před jedním z nich se zastavila mladá, atraktivní dáma a chvíli si billboard mlčky prohlížela. Vypadalo to, že nad něčím usilovně přemýšlí. Najednou se roztřásla.

Ježišmarjá, už to mám!

Nato ze své kabelky Luis Vuitton, kterou dostala k svátku od svého manžela, vytáhla nejnovější model telefonu. Opsala si do něj internetovou adresu spolku Husa, který, jak ona z billboardu bystře pochopila, se věnuje týraným ženám. Tedy i jí!

Zanedlouho doma otevřela svůj laptop a dychtivě hltala každé slovo. U toho tiše popíjela capuccino.

Mezitím se domů vrátil z práce manžel. Nepředpokládal, že by se cokoliv změnilo, takže se ani neptal, jestli je něco k večeři. Vytáhl si z lednice párky. Manželka jej s despektem pozorovala. Schválně - jestli se jí vůbec zeptá, zda by si nedala taky.

Párky na plotně už bublaly, ale manžel neřekl ani slovo. Tak teď už je to jisté! Musí si to přiznat a hlavně ho nesmí omlouvat. On se o ni vůbec nezajímá a psychicky ji tím deptá! Ona je týraná žena!

Ráno hbitě zavolala na číslo uvedené na internetu. Vstřícná paní na druhém konci si s ní hned ochotně domluvila schůzku.


Převzato z blogu Aleše Hodiny